Autor: Melody Chung, Kung Fu Tai Chi Magazine, March/April 2007, str. 40 – 52.
Překlad: Zdeněk Kurfürst
Wu Bin (吴彬) bývá označován za „otce moderního wu shu“ a v této oblasti je jeho jméno synonymem pro významnou osobnost. Po desetiletí tento držitel devátého mistrovského stupně ovlivňoval směr vývoje wu shu vyhledáváním talentů, výchovou světových šampionů a prosazováním wu shu na mezinárodní scéně. Je nejen tvůrcem moderního wu shu, ale současně se již přes čtyřicet let podílí na budování budoucnosti tohoto sportovního odvětví.
Většině lidí je znám jako zakladatel známého Beijing Wu shu Team (Pekingského družstva wu shu) a jako trenér, který připravoval filmovou hvězdu Jet Liho. Ale jeho příspěvek bojovým uměním sahá mnohem dále a Jet Li není jediným atletem, který se prosadil ve světle ramp. Wu Bin k účasti v týmu přivedl například hvězdy Zhao Qingjiana a Liu Qinghua, a trénoval i mnoho mistrů, kteří dnes učí po celém světě.
Trenér Wu Bin zaujímá vrcholné pozice v Čínské asociaci Wu shu, Pekingském institutu Wu shu, Asijské federaci Wu shu a Mezinárodní federaci Wu shu. A k tomu je autorem 18 knih. V následujícím textu se dozvíte něco z jeho minulosti a také jeho názory na směřování moderního wu shu.
Narodil se v oblasti Wuxing v provincii Zhejiang v roce 1937, ale překvapivě se bojovým uměním nevěnoval až do svých 19 let.
Sám říká: „Ale již před tréninkem wu shu jsem byl velmi sportovní typ. Vrcholově jsem se věnoval vzpírání a ve svém volném čase jsem plaval, hrál kopanou a basketbal“. V roce 1958 byl přijat na Pekingskou univerzitu sportu (Beijing Physical Culture University), kde se věnoval vzpírání. Ale po roce studia si poranil bederní oblast a nebyl schopen pořádného tréninku, takže se jeho kariéra vzpěrače skončila.
V roce 1959 mu trenér wu shu na této škole, Zhang Guangde, doporučil, aby se věnoval wu shu, protože zde by před sebou mohl mít dobrou budoucnost. Pod jeho vedením se Wu Bin naučil první sestavy, postoje a také rozviul svoji ohebnost. Soukromě se Wu Bin také věnoval stylu Zha Quan pod vedením uznávaného mistra Zhang Wenguanga, šéfa katedry wu shu a člena týmu, který předváděl wu shu na olympiádě v Berlíně. Přestože s ním ve třídě byli jen dva další studenti, Wu Bin dřel na tom, aby je dohnal.
„Aspekt ohebnosti ve wu shu byl pro mne celkem snadný, protože moje pružnost byla uspokojující. Kopy ani rozštěpy mi nečinily problém.“
Když Wu Bin hovoří o svém pozdním začátku tréninku wu shu, sám sebe označuje za man niao kuai fei neboli ptáčka, který pozdě vylétl a proto letí rychle, aby všechny dohnal. Každé ráno se věnoval wu shu, a když ostatní odjeli na prázdniny, tak zůstal ve škole a dále cvičil. Vzhledem k nedostatečné stravě v této době sice škola umožňovala studentům, aby vynechali ranní trénink, ale on jej stále dodržoval, aby své kolegy dohnal. Wu Bin se dále postupně učil od trenérů Zao Baolong, Zheng Xueming, Zhuo Jingshen. Od nich se naučil cenné tréninkové metody, které později uplatnil na svých studentech v Shi Cha Hai.
V roce 1963 dokončil studia univerzity se zaměřením na wu shu. V letech 1964 – 65 jej trenér Zhang Wenguang vzal sebou na velké množství národních wu shu setkání, kde se scházeli mistři celé země a probírali spolu pravidla pro soutěžní sestavy a domlouvali se, jak začlenit wu shu do výuky základních škol.
Později vzal Wu Bina jeho spolužák Men Huifeng i na setkání tradicionalistických mistrů. Tyto mítinky umožnily Wu Binovi získat informace od mnoha velkých mistrů, protože když něčemu nerozuměl, mohl se jich zeptat.
Také sbíral časopisecké a novinové články vztahující se k wu shu a kung fu a vytvořil si skvělou sbírku, která mu pomohla porozumět teorii i praxi bojových umění a měla podíl na jeho vlastním systému výuky, který si postupně vytvořil.
V roce 1964 byl Wu Bin vyslán učit malou skupinu wu shu atletů do Pekingské sportovní školy (Beijing Sports School). Vybavení zde bylo neuvěřitelně chudé a pro cvičení jen málo prostoru. Wu Bin se ovšem na spartánské podmínky neohlížel, vždyť jeho cílem bylo trénovat wu shu sportovce a vytvořit uznávanou školu. Ostatní označovali jeho cíle za nerealistické, ale Wu Bin se věnoval uskutečňování svých snů. V roce 1966 byl za svou činnost vyznamenán státním titulem „Vynikající trenér“.
Současní držitelé devátého mistrovského stupně (duan) v Číně:
V letech 1966 – 1969 se řádění Kulturní revoluce projevilo i v oblasti wu shu. Protože bylo označeno za součást „Čtyř přežitků“, mistrům bylo znemožněno vyučovat a cvičit bojová umění. Ale kupříkladu Wu Bin trénoval své studenty potají nadále. V roce 1970 získala Pekingská univerzita sportu svolení k znovuotevření tříd wu shu od Jian Qinga, jednoho z členů tzv. „Gangu Čtyř“. S touto zelenou od vlády začal Wu Bin pro své wu shu třídy vyhledávat talenty mezi žáky základních škol. V roce 1971 tak začal pod jeho vedením cvičit osmiletý Li Lianjie (Jet Li).
Prvních pár let tréninku bylo amatérských, protože studenti chodili ráno do školy a k tréninku se dostali až odpoledne. V roce 1972 byli studenti pozváni předvést své umění při zahajovacím ceremoniálu velké mezinárodní soutěže ve stolním tenise. Vystoupení bylo fantastické a tím mimořádně vzrostla prestiž Pekingské sportovní školy. Později byl i natočen film Hua Er Duo Duo (Květy se rozvíjejí), představující studenty školy cvičící wu shu. Tento dokument byl určen jako diplomatické gesto pro okolní země (Filipíny, Japonsko, Hong ong), ukazující čínskou kulturu.
V listopadu 1974 byla oficiálně zahájena činnost Pekingského týmu wu shu. V následujícím desetiletí jeho atleti, vedení Wu Binem, ovládli národní šampionáty. V roce 1986 stát vyslal Wu Bina do Čínského výkumného ústavu pro wu shu. Týmu se ovšem bez Wu Binova vedení nedařilo. Výsledky upadaly, stejně jako disciplína studentů a tým ztratil svou dosud neotřesitelnou pozici. Proto byl v roce 1993 Wu Bin povolán zpět.
A znovu se vydal hledat talenty s velkým potenciálem růstu. Jedním z nich byla Liu Qinghua z provincie Liaoning. I když jí v té době bylo již 22 let, Wu Bin obdivoval její přesné a čisté provedení pohybů. V roce 1995 si poranila kotník a navíc byla postižena infekční nemocí ledvin. Ostatní trenéři pochybovali o její schopnosti dále navázat na předchozí úspěchy, ale Wu Bin jí prostě sehnal nejlepšího lékaře. V roce 1996 na soutěži opět chybovala a nezískala žádné umístění, ale i když byl pod tlakem opětovné porážky Pekingského týmu, Wu Bin jí nic nevytýkal, jen řekl: „To je v pořádku, zkusíš to příště znovu.“ A skutečně, později si pojistila své místo v historii ziskem dvou zlatých medailí – v kategoriích Changquan a Sestava se zbraní.
Wu Bin byl extrémně přísným trenérem, který využíval každou příležitost k přípravě svých studentů. Například je vytáhl na basketbalové hřiště ke strečinku, a když se rozpršelo, nechal je trénovat pod ochozy. Nikdy nenechal své studenty, aby se spokojili s čímkoliv, co nedosahovalo jejich běžných výsledků a nechával je opakovat pohyby znovu a znovu dokola, dokud je nebyli schopni předvést perfektně.
Podle jeho názoru musí trenér odvést stejně práce a investovat stejně času jako jeho studenti. Pokud byl trénink naplánován na 5:30 ráno, on tam musel být o deset minut dřív. Říká: „Studenti si potom mysleli: Rychle, trenér už je tam. Nejdřív rychle dobíhali na místo srazu, ale postupně se naučili přicházet dříve. Tím jsem jim ukázal, že mne jejich příprava skutečně zajímá.“
Wu Bin věří, že některé dané překážky brzdí rozvoj wu shu v Americe v současnosti. Ačkoliv čínští studenti jsou často tlačeni až na hranici svých možností, s americkými se takto jednat nedá. „Studenti v Americe jsou pohodlnější, protože je zde mnohem vyšší životní standard. Takže je nemohu protahovat příliš tvrdě nebo již nikdy nepřijdou.“
Wu shu je zde bráno spíše jako hobby a ne profese, proto děti rádi cvičí, když jsou šťastné a v opačném případě nechají tréninku.“ Wu Bin nazývá přípravu bez důslednosti a dlouhodobých plánů „hrou“ a nikoliv „tréninkem“.
Navíc wu shu je pro děti komplikovaným sportem. Na rozdíl od karate, které upřednostňuje jednodušší pohyby jedním směrem, wu shu se soustředí do všech čtyř směrů. K tomu si uvědomte všechny ty kategorie a tradiční metody, navíc ani nejsou pevná standardizovaná soutěžní pravidla – proto je Wu Binovi jasné, že děti se cvičením snadno končí. Přes všechny tyto překážky ale zůstává naděje na rozšíření wu shu po Americe. Wu Bin věří, že k tomu pomohou dvě věci. Za prvé – studenti musí být trpěliví ve studiu a musí rozvinout svou oddanost sportu. „Jedním ze způsobů inspirace dětí je sledování filmů o bojových uměních.“ Za druhé – studenti musí rozvinout solidní základy, ale už to je náročnější. Pro trenéry je těžké připravovat studenty v oblastech jako koordinace, práce nohou, pozice a jingqisheng. Navíc mají dost starostí s fungováním svých škol a placením nájmu.
Wu Bin zkouší na příkladu ukázat, jak je složité učit v Americe. „Řekněme, že trenér vede školu, ale na trénink přijdou jen dva studenti. Ale trenér je stejně musí učit. Pokud jsou studenti malé děti, tak trenér je musí udržovat v dobré náladě a trénink se tak občas mění na hru nebo dokonce hlídání dětí. Ale to už potom není trénink.“
Wu Bin poznamenává, že je vždy překvapen, když vidí americké děti na soutěžích. Vypadá to totiž, že znají všechno: trojdílnou tyč, dvojitou šavli, mezinárodní sestavy atd. Ale potom vidí, že „nezvládli nic“, protože žádný jejich pohyb není proveden kompletně. „Pohyby nejsou dao wei, neboli provedeny přesně, standardně. Jsou jen poloviční.“ Proto se studenti i jejich trenéři musí soustředit na pořádné základy a vypracovat dlouhodobé plány“.
Wu Bin věří, že nejlepší věk pro začátek studia wu shu je osm let. Začít v šesti nebo sedmi je příliš brzy, tedy pokud netrénují hlavně flexibilitu, protože děti si raději hrají než trénují. Je si vědom skutečnosti, že gymnasté začínají s tréninkem ve čtyřech letech, ale říká, že wu shu je jiné, protože pro jeho seriozní trénink je nezbytná jistá dávka vyspělosti.
Celkově ale Wu Bin myslí, že začátek celosvětového rozšíření wu shu je v Americe. Protože jsou USA velmocí v atletice, musí se wu shu stát nejdříve populárním zde. „Proč je taekwondo tak populární a proč se stalo olympijským sportem? Díky Americe. Komunita kolem karate i taekwondo dokázala udělat svůj sport dostatečně jednoduchým ke studiu, výuce i pochopení. Všichni studenti mají v nich silnou zálibu. Proto se wu shu od těchto sportů musí učit.“
V devadesátých letech se objevilo ve wu shu nandu, neboli obtížné prvky v sestavách. Snaha začlenit wu shu do programu Olymijských her v roce 2008 jen zdůraznila význam nandu, jak se sportovci snažili jeden druhého porazit. Se všemi těmi otočkami a výškou skoku se Wu Bin ptá: „Je to ještě wu shu? Je to bojové umění? Co z toho je původní?“ Wu Bin si myslí, že díky rozšíření nandu po celé Číně již není téměř možné zvrátit tento vývoj a jít zpět k základům. Není proti nandu, ale myslí si, že by nemělo definovat wu shu nebo být jediným aspektem jeho hodnocení.
V současnosti v Číně právě nandu rozhoduje, kdo získá nejvyšší bodové ohodnocení. Ovšem Wu Binův názor na tento způsob hodnocení je negativní, protože to snižuje význam shouyanshengfa. Tvrdí, že by se čínští sudí měli sejít a upravit současný systém, který příliš nadsazuje význam nandu.
„V současnosti shouyanshengfa nebere v úvahu nandu. To je špatné, protože když nemáte dobrý jingqisheng, potom se nejedná o wu shu. Krása je právě v osobním jingqisheng.“ V dobách „staré školy“ wu shu bylo těžké poměřovat shouyanshengfa, ale sudí to dokázali instinktem. Připouští, že jingqisheng je subjektivní charakteristika, která nemůže být přesně vyjádřena. „Je to váš pocit. Nemůžete přesně říct, proč jste okouzleni něčím jingqisheng, ale můžete to cítit. Například v sedmdesátých letech Chen Dao Yun měla velmi dobré jingqisheng. Proto ji tehdy nemohl nikdo porazit.“
Wu Bin si myslí, že by se wu shu mělo vrátit zpět k základům a být zjednodušeno tak, aby i zbytek světa jej mohl provozovat. Nandu také vede k častým úrazům cvičenců, kteří nepochází z Číny. Přehánění pohybů je nejjednodušší cestou ke zranění, pokud cvičencova kondice a tělo nejsou v dobrém poměru vůči sobě. „V Číně profesionálové trénují denně minimálně 4 hodiny. Jejich tělo je na nandu připraveno. Ale v Americe netrénují zdaleka tolik, cvičební koberce nejsou standardem a ani výbava a ochranné pomůcky nejsou dostatečné. Proto nemohou v současnosti američané konkurovat číňanům.“
Kromě omezení významu nandu by si Wu Bin přál, aby komunita lidí kolem wu shu vymyslela způsob, jak toto cvičení zpopularizovat pro co nejvíc lidí. Například krasobruslení je uměleckým i estetickým zážitkem a dokáže zaujmout tisíce diváků nesportovců. Proti tomu, soutěže ve wu shu, dokonce i v Číně, se odehrávají jen před malým publikem. Wu Bin oslovuje své kolegy: „Jak bychom dokázali učinit wu shu atraktivnějším pro diváky, aby se u něj bavili, dokázali jej docenit a porozuměli mu?“ Věří, že čínští sudí, trenéři i sportovci, by měli dát hlavy dohromady a vyřešit tento problém a vytvořit standardní pravidla, aby i zbytek světa se mohl k tomuto hnutí připojit.
Přestože se wu shu nedostalo na program Olympijských her v Pekingu, Wu Bin i zde vidí pozitiva. Jednak budou v téže době a na stejném místě probíhat i soutěže ve wu shu. A dále medaile budou mít logo olympiády zepředu a motiv wu shu na zadní straně. I když to není nejlepší výsledek po všech těch letech usilování, ale Wu Bin oceňuje alespoň nějaký úspěch.
English version
Zatím nebyly přidány žádné komentáře